Zase

Přiznám se, že bych si dost přála dnešní příspěvek nepsat.
Protože i když vím, že život s depresí je většinou až dokud nás smrt nerozdělí, tak nějak jsem doufala, že moje společnice se odmlčela. Za poslední dva roky jsem byla prakticky bez větší epizody.
Pravda,  žila jsem teď hodně ve stresu a ten si asi vybral svou daň.
Takže vítej zpět, milá nezvaná.
Zatím okolo mě jen našlapuje, ale protože se už docela známe, tak tuším, co mám čekat.
Snažím se teď se víc klidnit, odpočívat - ale chtějte to po workoholikovi a ještě k tomu podnikatelce, že.
Navíc s dětmi to úplně jednoduché není.
Ale vždycky jsem všechny překážky v životě brala tak trochu jako výzvu.
Nicméně co mi dřív pomáhalo?
Pravidelnost, běh, malé radosti a spánek.
Běhu jsem v poslední době moc nedala, spánku taky ne a s pravidelností bojuju.
Chce to jen být víc důsledná - kolikrát už jsem to říkala?
O depresi jsem už párkrát psala - třeba tady a tady.
Nevím jaké to bude tentokrát, ale jsem na jiném místě a věřím tomu, že podstatně silnější.
Taky se už učím říkat si o pomoc, takže určitě lepší výchozí bod.
Mám pocit, jako by se to vevnitř mě střádalo - až do bodu, kdy už bylo tělo unavené a teď nastal čas odpočívat.
Třeba i tato zkušenost mi bude k něčemu dobrá.
.....
V poslední době jsem se hodně potkávala s lidmi ve svém okolí, kteří něčím podobným prošli, nebo procházejí. Všechny tyto rozhovory mě utvrdily v jedné věci.
Není se absolutně za co stydět a člověk by se měl naučit o své společnici/nemoci nebo jak to nazvat mluvit.
Pokud sami sebe nepřijmeme, těžko to za nás udělají ostatní