pondělí 11. dubna 2016

Ruku v ruce




O životě s depresí jsem se už párkrát zmínila.
Moje společnice mě stále provází a v momentech, kdy na ni už skoro zapomenu, se připomene s o to větší razancí.
Nechci se litovat, i když to někdy s chutí dělám, ale možná si napsat, pro ty těžší dny, co mi to dává.
Lekce pokory, to především.
Ne všechno bude tak, jak bych chtěla. A to co chci, není vždy to pravé pro mě.
Učím se být vděčná za chvíle, které jsou dobré.
Vylepšuji si dny malými radostmi a všechny ty drobnosti si zaznamenávám.
Ukázalo se, jací jsou mí blízcí. Kdo chce pomoct, kdo to nechce slyšet, kdo se zajímá, na koho se opravdu můžu spolehnout.
Nemoc okolí prověří. Vyslechla jsem si na svou adresu dost ne úplně příjemných věcí, ale posunulo mě to a naučilo dívat se na sebe i z pohledu někoho jiného. A to občas není vůbec špatné.
Začala jsem běhat. A zjistila, že je to pro mě jeden z nejlepších "čističů hlavy" v momentech, kdy moje společnice vykukuje zpoza rohu.
Objevila jsem svou potřebu pravidelnosti a rituálů. Od pozdních snídaní, studených káv, až po přesně srovnané rohy peřin.
Ale pořád se učím.
Přijímat sama sebe a především fakt, že deprese není něco, co odezní jako chřipka.
Budu s ní žít nejspíš celý život a taková já prostě jsem.
Možná jednou přijde den, kdy se obejdu bez léků, ale zatím to takto není a já to nesmím brát jako své osobní selhání.
Každý s sebou neseme nějaké břímě a tohle je to mé. A já bych si moc přála, abych ho nesla aspoň malinko elegantně....

36 komentářů:

  1. Jsi holka statečná! A úžasná...;-) P.

    OdpovědětVymazat
  2. Myslím! Hodně mě v tomhle směru inspiruješ. Ten řád je přesně to, co člověk potřebuje, si myslím. A však víš, co máš ještě v záloze, kdybys potřebovala. Drž se!

    OdpovědětVymazat
  3. Janičko,tuto "společnici" jsem už měla také tu "čest" poznat :-( Včetně její věrné průvodkyně úzkosti(ta je u mne převažujicí)...Momentálně pro mně docela aktuální téma..Léky jsou velcí pomocníčkové,bez nich mně to také zatím moc nejdec..Co dodat,je to skutečně běh na dlouhou trať...Držím pěsti Vám i sobě! Markéta

    OdpovědětVymazat
  4. Nedávno jsem četla krátký článek od J. Duška o tom, jak máme nechat věci plynout, na nic netlačit, nic se nesnažit řešit, přijímat to, co je a nechat na Vesmíru, ať to za nás prostě udělá. Protože všechno vždycky nějak dopadne a vždycky dobře. Tak jak má. Nevím, co je to žít s depresí, ale vím, co to je, když přijde nemoc z čista jasna, bez ohlášení a prostě se rozhodne, že už s tebou zůstane. Trvalo mi skoro dva roky, než jsem ji přijala a pochopila, že spolu budeme na furt :-) Hodně se tím člověku uleví. A Tobě, Jani, moc držím pěsti a nechej věci plynout.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za slabost, jež pokoře mě učí......Jani, to všechno jsou kroky, které nás učí žít přítomnosti, poučit se a jít dál♥. Jinak dnes u mě na blogu ,,Děkuji"

    OdpovědětVymazat
  6. Jani, neseš to víc než elegantně...♥

    OdpovědětVymazat
  7. Jani,
    také myslím, že toho zvládáš hodně a jsi holka šikovná !
    Pro mě Nej švadlenka kabelková, taštičková :-)
    Nemoc si nevybírá, ale nejdůležitější je jí přijmout a umět se radovat !
    A to myslím ty, dle blogu, zvládáš !
    P.S.Těším se, až se poznáme osobně !

    OdpovědětVymazat
  8. At jasne a vesele dny prevladaji. Snad i blizici se pocasi pomuze...M.

    OdpovědětVymazat
  9. Jani, ani netušíš, jak moc ti rozumím, jako bych se v mnoha slovech sama viděla..strašně ti přeji, aby jsi našla cestu ven jako já a i kdyby ne, jak jsi psala, každý jsme nějaký, každý má své...držím všechny palečky!:-*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. PS: možná to bude znít zvláštně, ale zkus meditaci, opravdu. Člověk až žasně, jaké dokáže mít účinky!! ;)

      Vymazat
  10. Neutíkáte, jen běžíte s ní a to je dobře. Jednou jí prostě dojde dech....Iva.

    OdpovědětVymazat
  11. Jani ♥
    Srovnaný rohy, to znám, nejen ty od peřin. Jenže všechny rohy se srovnat nedají a ne všichni okolo mají srovnané rohy rádi... Ale taky pořád rovnám. A pak sama sobě naschvál trochu posouvám.
    Jám mám v sobě pocit zodpovědnosti za všechno a za všechny. Vím, že to je nad moje síly, čím dál tím víc to vím, ale taky vím, že když "nechám všechno plavat", znamená to, že nade mnou moje deprese právě vítězí. Tak balancuju. Hledám rovnováhu a snažím se nespadnout z lana. To je můj život. Nečekám, že to jednou bude jinak, jen se snažím tu rovnováhu udržet (a že je to moje balancování někdy dost náročný i pro moje okolí...).
    Drž se, Jani!
    Jo a ty maličkosti jsou hodně důležitý... :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Myslim, ze musis byt desne silna zenska, Jani! A moc Ti fandim a drzim palce, ve vsem co delas... Od more moc pozdravu posila Tereza

    OdpovědětVymazat
  13. Pro mě jsi silná v tom, že vidíš i ta pozitiva. Drž se, holka.

    OdpovědětVymazat
  14. Janičko, sleduji Vaše překrásné kabelky a vážím si Vás pro Vaši otevřenost. Sama jsem si kdysi prošla složitým obdobím, kdy se tato slečna vyjevila. Vím, kde je mé dno a nikdy se tam nechci vrátit.Staly se z nás kamarádky a jdeme pěkně vedle sebe. Ona mě při rozletu vždycky postaví nohama na zem a já si ji zase nenechám přerůst přes hlavu. Přátelé zbyli jen ti nejopravdovější. Kaleidoskop mého života se skládá z malých radostí. V mládí jsem ale nevěděla, že každý druhý má takovou holku. Těším se na Vaše další kabelky a milá povídání.

    OdpovědětVymazat
  15. Silny prispevek. Diky za nej. A hodne sil preju. Marketa.

    OdpovědětVymazat
  16. Jano, jsi dobrá, že o tom dokážeš psát... Fandím a posílám pozdrav <3.

    OdpovědětVymazat
  17. Jani, každý z nás si nese životem toho svého "společníka" nebo "společnici". Nejinak je i u mne. Vy jste ale už dál ve svém sebepoznání jak já, a vím jak dlouhá cesta to je. Nejdůležitější je si jít svojí vlastní cestou a držet se svého směru a nehledat někde nějakou berličku "co kdyby, kdyby". Je před námi všemi co máme nějakou tu "sdpolečnici" dlouhá cesta, ale my ji neustoupíme. Držím Vám palce a at je vše zase lepší,

    OdpovědětVymazat
  18. Ja som si myslela, že ľudia čo niečo tvoria, nemajú túto "spoločníčku". Môj manžel behá celý život, ale keď má nejaký stres, tak to musí vybehať duplom. Vraví, že pri behaní sa mu vytvára hormon šťastia a je v pohode. Držím palce, aby tých horších dní ubúdala a ubúdalo ....až nebude čo ubúdať.

    OdpovědětVymazat
  19. Milá Jani, čtu Váš blog již delší dobu, moc se mi líbí a až bude potřeba nová kabelka, tak jedině od Vás. Za dnešní příspěvek děkuji,rozumím, chápu, znám... Jani nejste v tom sama, také žiji "se společnicí", někdy se vytratí a člověk zapomene, ale bohužel ona nezapomíná.
    Co nejkrásnější dny přeje Petra

    OdpovědětVymazat
  20. Držím palce, Jano, nejsi v tom sama!;) Ruku v ruce s depresí a panickou úzkostí (nevim, co je horší?) jdu už skoro 10 let. A dá se to. A lepší se to;). Už vim, kdy ubrat a odpočinout si a kdy je naopak toho odpočinku moc a chce to vyrazit ven. A taky jsem si s úlevou řekla, že už jsem stará a nemusím se nutit do toho, co nechci. Že už nemusím bejt dokonalá třicítka.. (Jen nevim, proč jsem teď očařovi tvrdila, že antidepresiva beru jenom pět let.. Taky se mám ještě co učit..) Ať je ti líp!♥

    OdpovědětVymazat
  21. Milá Jano, váš blog čtu asi půl roku a doteď jsem netušila, že máte "společnici". Jste tak nápaditá a plná energie, z vašich fotek vyzařuje pohoda a klid... Já už druhým rokem bojuji s tetanií a s ní spojenými úzkostnými stavy, které jsou příšerné. Nikdy dřív se mi nic podrobného nestalo a já se s tím musela smířit. Začala jsem chodit k psycholožce a to mi pomohlo otevřít oči. Změnila jsem hodně své myšlení. Naučila jsem se postavit si kolem sebe zeď(v případě nouze), věci, které mě potkávají brát tak jak jsou a být za ně vděčná...možná také díky vaší " společnici " děláte tak krásné věci, protože citliví lidé dokážou vnímat svět jinak než ostatní. Držím vám pěsti ať vítězem jste VY Jano!
    Bára

    OdpovědětVymazat
  22. Milá Jano, nikdo by z vašich prispevku nepoznal, ze s něčím bojujete. Naopak me na vás baví, jak se dokážete radovat z malickosti!!! Verim, ze energie, kterou dodavate nam čtenářům, se vám nějak vrací nazpět a posili vas!!! Taky nejsem úplně vyrovnaný člověk, musím byt porad perfektní, ale snažím se na lidi usmívat a miluju zivot�� Jste mi sympatická, držím palce a dekuji za inspiraci�� g

    OdpovědětVymazat
  23. Milá Jano, až vyhraji nad mými společnicemi - tzn. především pochybami - a zřídím si konečně svou psychiatrickou ambulanci, snad mi dovolíš, abych Tvůj blog doporučovala nejen depresivním klientům jako úžasný zdroj inspirace, energie a odvahy...Držím Ti palce...Léky nejsou prohra, můžou být i dobrým pomocníkem na určité životní etapě. Obdivuji Tvou upřímnost a zdravím od nás ze severu.... Míša K

    OdpovědětVymazat
  24. Nejsme superhrdinové. Nebo vlastně jsme, protože žijeme, i s těmi baťohy, co musíme umět nést. Posílám pusu.

    OdpovědětVymazat
  25. Drzim palce,to zvladnes.Mas uzasnou rodinu a radost do zivota.Tvuj blog je pro me zivotabudic a primo to z neho sala ;-)

    OdpovědětVymazat
  26. Moc Vám rozumím..Mnoho let už trpím chronickou nemocí provázenou neustálými bolestmi, a ty mě často tlačí psychicky hodně do kouta..je to pořád nahoru dolu...asi je nás víc a na to musíme myslet, když jsme zrovna dole...držím pěsti..Hanka

    OdpovědětVymazat
  27. Jani, děkuji za sdílení! Zvládáte to s noblesou. Taky se snažím. ;-) Jana

    OdpovědětVymazat
  28. Díky za zprávy! Vždycky když tu vidím něco hodně krásně uklizenýho, říkám si, jestli to není signál, že teď zrovna se deprese hlásí.

    Já věřím na psychoterapii.
    Zní to jako "věřím na Ježíška," ale on to docela zázrak je. A ne že by se všechno odehrálo přímo během setkání s psychoterapeutem, to ne. Připadá mi (ale jiní to třeba znají jinak, já to znám jen trochu, ovšem z obou stran; nejde to dělat bez vlastní praxe jakožto klienta), že nejlepší nastavení pro úlevu, jeden další posun, zlepšení je něco mezi "nechat plynout" a "myslet na to svoje téma." Ne si říct: chci něco změnit. To mi nefunguje. Mně ty změny chodí oklikou. Ale zas ne samy od sebe, ne bez odvahy si něco otevřít v pravý čas, ne dřív...
    Nonic.
    Prášky někdy taky dobrý :) Hlavně když se dá dobře dohodnout s psychiatrem, když je ochotnej zvyšovat, snižovat, domluvit se, pomalu vysadit ...

    OdpovědětVymazat
  29. Velký obdiv a respekt k takové sebereflexi. Moc držím palce, ať ty lepší dnešky převažují, ať je malých radostí víc a ať jsou třeba i větší, než malé. A když ne, ať i to špatné dokáže nakopnout, otisknout se a posílit. Moc fandím vašemu přístupu a věřím, že i s takovou důrou po boku se dá prožít krásný a plný životní příběh. Díky za sdílení, moc mi to dává. Veronika

    OdpovědětVymazat
  30. Držím pěsti, ať to všechno zvládáte :-)
    Mě se nedrží tahle Vaše společnice. Já mám jinou (migrénu), teď se mě držela skoro týden, jsem zatím na mateřské, ale jak budu fungovat, až mi skončí ví jen Bůh.
    Kolikrát si říkám po několika dnech, že je lepší umřít, ale pak si uvědomím, že tu nejsem sama a ostatní by to bolelo a tak se držím.
    Ještě jednou musím napsat, držte se!
    Kabelky máte krásné! jedna se mi tak líbila, že jsem si skoro o ni napsala, ale neměla jste ji asi volnou. Blbá výmluva,že?
    Jarka

    OdpovědětVymazat
  31. Děkuju za otevřenost. Je dobré o věcech mluvit, je dobré slyšet od ostatních, že není všechno až tak sluníčkové... člověk si pak nepřipadá jak marťan, když sám selhává, nedává věci tak, jak by chtěl, nebo jak si myslí, že by měl... Každý má své bitevní pole, ale ne každý má odvahu bojovat. A ne každý má odvahu nechat si pomoct. S tím momentálně nejvíc bojuju já :-/

    OdpovědětVymazat
  32. Janka, si skvelá baba, mamina a šikovnica aj zo všetkými svojimi chybami. A tak to má byť. Veľmi Ti držím palce a myslím na Teba!

    OdpovědětVymazat
  33. Dobrý den, možná to víte, ale deprese mimo jiné mohou být příznakem neléčené celiakie, která může mít "skrytou formu" (tj. nemusíte mít obvyklé zažívací problémy jako celiak). Pokud Vám nedělali krevní testy na snášenlivost lepku, určitě bych si to zvážila.... Přeji jen ty lepší dny! Lucie

    OdpovědětVymazat