Ruku v ruce

O životě s depresí jsem se už párkrát zmínila.
Moje společnice mě stále provází a v momentech, kdy na ni už skoro zapomenu, se připomene s o to větší razancí.
Nechci se litovat, i když to někdy s chutí dělám, ale možná si napsat, pro ty těžší dny, co mi to dává.
Lekce pokory, to především.
Ne všechno bude tak, jak bych chtěla. A to co chci, není vždy to pravé pro mě.
Učím se být vděčná za chvíle, které jsou dobré.
Vylepšuji si dny malými radostmi a všechny ty drobnosti si zaznamenávám.
Ukázalo se, jací jsou mí blízcí. Kdo chce pomoct, kdo to nechce slyšet, kdo se zajímá, na koho se opravdu můžu spolehnout.
Nemoc okolí prověří. Vyslechla jsem si na svou adresu dost ne úplně příjemných věcí, ale posunulo mě to a naučilo dívat se na sebe i z pohledu někoho jiného. A to občas není vůbec špatné.
Začala jsem běhat. A zjistila, že je to pro mě jeden z nejlepších "čističů hlavy" v momentech, kdy moje společnice vykukuje zpoza rohu.
Objevila jsem svou potřebu pravidelnosti a rituálů. Od pozdních snídaní, studených káv, až po přesně srovnané rohy peřin.
Ale pořád se učím.
Přijímat sama sebe a především fakt, že deprese není něco, co odezní jako chřipka.
Budu s ní žít nejspíš celý život a taková já prostě jsem.
Možná jednou přijde den, kdy se obejdu bez léků, ale zatím to takto není a já to nesmím brát jako své osobní selhání.
Každý s sebou neseme nějaké břímě a tohle je to mé. A já bych si moc přála, abych ho nesla aspoň malinko elegantně....