Co nového?

Z posledních dní.
Sotva jsem se nadechla a den vždy utekl.
Měla jsem v hlavě toho spoustu, co jsem chtěla napsat.
Jak se máme, jak jsme s dětmi dlabali dýni, jak si užívám šití hraček a jak jsem se nasmála, když jsem se dočetla, co jejich obličeje připomínají...
Jak u nás v dílně přespávala kapela z Británie a já s lehkou kocovinou zjišťovala, že mi večer předtím šla angličtina podstatně líp.
Ale všechno mi přijde nepodstatné.
Poslední týdny mi hlavou běhají úplně jiné věci.
Nemám ráda, když někdo někomu vnucuje názor, ani moc nejsem příznivcem velkých prohlášení.
Vždycky jsem se snažila nikomu nic nepodsouvat a respektovat druhého.
Ale tentokrát mám pocit, nebo spíš potřebu, že musím říct, jak se cítím.
A že mám strach.
Bojím se situace v naší zemi.
Bojím se o svobodu a demokracii, za kterou moji rodiče bojovali.
Bojím se, v čem budeme žít a v čem budu vychovávat děti.
Bojím se, když vidím lhostejnost lidí, kteří, i když mají tu možnost, tak k volbám nejdou.
Bojím se, když ve svém okolí a i ve vlastní rodině vidím tu stádovost, nechuť se informovat a raději tak věřit tomu nejjednoduššímu, co je mi předkládáno.
Bojím se směřování naší země zpátky na východ.
Nechci tu rozpoutávat nějaké nenávistné diskuze, protože je mi jasné, že každý má na současnou situaci svůj názor a každý je přesvědčený o své pravdě.
Jen jsem prostě potřebovala říct, to, co je u mě momentálně nejaktuálnější.