Víkend ve dvou na chalupě.
Musím se smát, protože děláme přesně to, nad čím jsem u svých rodičů ohrnovala nos.
Pracujeme na zahradě, sázíme, chodíme spát brzo a dojímáme se nad každou rozkvetlou větví. Stačí pár hodin a hned je ten pokrok vidět a to mě hrozně těší.
Maminka se mi včera večer smála, že z nás budou nakonec zahradníci. No a proč ne?
Neděle po návratu pracovní. Vystěhovat a nachystat Emin pokoj na malování.
I když jsem dětem věci protřídila cca tři měsíce zpátky, teď jsem jen žasla, kolik toho Ema opět dokázala nashromáždit. Od papírových krabic všech druhů, přes stovky obrázků, pomalovaných kamínků, třpytivých papírků, stužek...uf.
Potřebovala bych, aby každý den měl tak o pět hodin víc. Nejlépe o pět hodin víc jen pro mě. Ideálně o samotě. Diář mám popsaný od shora dolů -ani ne tak povinnostmi, ale nápady, co bych ráda, co by bylo fajn...Jen ten čas chybí.
Snažím se každý den aspoň o malý kousek. Už jen pro ten pocit, že nestojím na místě.
Na zahradničení miluju tu možnost zkombinovat kreativita při výběru rostlin s čistě meditační činností jako je například sečení trávy :) No a samozřejmě mám ráda i výsledek ať už jen na pohled, nebo i chutí
OdpovědětVymazatMilá Jano, zahradničení přichází asi s věkem. Měla jsem to podobně. Od malička jsem vyrostla na zahradě, pomáhala jsem babičce se vším. Pak v pubertě a na střední škole byla pauza, ale hned po maturitě jsem začala s okrasnou zahrádkou u nás doma. Až teď když mám 2 děti a vlastní dům jsem začala pěstovat zeleninu a letos jsem dokonce ořezávala
OdpovědětVymazatstarou jabloň..doufám,že se na mě dědeček shora díval a měl radost ☺️
Zkrátka hrabání v hlíně je relax.
Bára