Silné ženy

Od dospívání mě provází věta, která se pro mě později stala tak důležitá, že jsem si ji ve třiceti nechala vytetovat na ruku.
Zůstaň silná.
Je to něco jako mantra, kterou jsem si v průběhu let opakovala snad milionkrát.

Až včera jsem si uvědomila, že mi tato věta, že jsem silná a přání, abych i taková zůstala, někdy spíš ublížila.
My ženy to v sobě máme, jakýsi vnitřní motor, který nás žene i když už není síly nazbyt. A já jsem se opakováním své osobní mantry stala navenek silnou, uvnitř často nalomenou. Udržovala jsem zdání, že všechno zvládnu, protože přece musím, když jsem ta silná žena. Když jí chci zůstat.
A tak jsem si o pomoc až na vyjímky neříkala. A pořád ty tendence mám i teď. Všechno si ustát sama a nikoho nezatěžovat.
Tak si ale říkám, musíme být pořád silné?
Není někdy i síla v tom ukázat slabost?
Tetování na ruce už nezměním, teda mohla bych, ale mám k němu opravdu vztah. Obzvášt když je v hebrejštině - a já mám ke svým kořenům blízko.
Možná bych si jen větu upravila.
Ale proč o tom píšu?
Především proto, že si v poslední době intenzivně uvědomuji, jak jsem obklopená samými silnými ženami.
Ani jedna z nich to nemá jednoduché, všechny si prožívají těžké věci, ale jedno mají společné.
Hrozně moc toho zvládnou.
A právě všem těmto ženám a i sobě bych ráda vzkázala - jste silné, ale nebojte si říct o pomoc. Nebojte se občas zhroutit, dopřejte si i ty chvíle, kdy ukážete i tu svou nedokonalou tvář.
V tom je, aspoň pro mě, ukrytá kolikrát mnohem větší síla.