Šiju, až se ze mě kouří.
Velké plány, málo času.
Však to znáte.
Práci si prokládám čajem, kávou, hudbou a občasnou návštěvou někoho z kamarádů.
Hlavně neupadnout do sterotypu, že.
Vždycky jsem si myslela, že je mám ráda.
Dřív to pro mě byla jakási jistota.
Přesně jsem věděla, co mě čeká. A to mě uklidňovalo.
Nečekané věci mě dokázaly spolehlivě rozhodit.
Poslední dobou jsem sama ze sebe příjemně překvapená.
Začínám být flexibilnější. Spoustu věcí zvládnu, aniž bych si je musela dopředu naplánovat. A přitom dřív jsem bez seznamu úkolů nedala ani ránu.
Možná to bude i tím, že dny jsou jinak ve své podstatě dost streotypní - do práce, pro děti, úkoly, domácnost a tak pořád dokola.
A abych se nezbláznila, je potřeba tenhle systém narušit.
Třeba teď - dokončila jsem výše zmíněné kolečko, ale místo věšení prádla, jsem si zahrála tři písničky na ukulele a přečetla půl časopisu.
Pravda, nijak jsem se tomu prádlu nevyhnula, ale pocit je to k nezaplacení.
Jen kdyby se mezitím ty děti tolik nehádaly o to lego....
.....
Menší kabelky jsem dnes naskladnila na e- shop.
Bohužel jsem musela navýšit poštovné, zvedly se od 1.2. ceny.
Tak hezký zbytek středy.
Já jdu na to prádlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat