sobota 16. září 2017

V hlavě




Je zvláštní, jak kolikrát mám v hlavě příspěvek, který chci napsat, ale v průběhu mám potřebu sdělit něco úplně jiného.
Jak už fotky napovídají, chtěla jsem psát o tom, že jsem zavalená prací, mám z toho radost, co se v poslední době děje....
Ale je to pro mě asi teď nepodstatné.
Před několika hodinami jsem se vrátila z nemocnice, kde máme už po x-té hospitalizovanou babičku.
A tentokrát to už nevypadá dobře.
Letos v listopadu jí bude osmdesát sedm a už nějakou dobu žije s mými rodiči. Všichni se tak trochu podílíme na péči o ni.
Smekám před svojí maminkou, která si vzala k sobě tchyni a stará se o ni jako o malé miminko. Už tolikrát ji doslova vypiplala. Obdivuji její trpělivost, odvahu....
Kéž bych někdy taky toto dokázala.
Když jsem dnes stála nad nemocniční postelí a pozorovala, jak se babička doslova ztrácí před očima, dost mě to dojalo. Ta žena, která mě jako dítě držela za ruku a hladila po vlasech, je teď tím dítětem, které hladím po vlasech já.
Jak je to stáří nemilosrdné a jak málo se mluví o tom, co všechno s nemocí a stářím souvisí.
Nevím jak dlouho tu babička ještě bude. Možná pár dní, možná se podaří nad infekcí zvítězit.
Těžko říct.
Nevím, co je správné si v současné situaci přát.
Ale přijde mi, že je potřeba o tom mluvit.
Moct se někomu vyplakat na rameni, že mě to mrzí, ale nemlčet....
Proč tak málo mluvíme o něčem, co je součástí našich životů.

16 komentářů:

  1. Jani, prožívali jsme nedávno podobné s dědou... Musím to zaklepat, na chvíli to asi bude dobré... Ale máš pravdu v tom, že mě situace, jak se postarat o blízkého nemohoucího člověka, nesmírně zasáhla... A ještě jeden přízemní dotaz - ten šedý popruh s hnědým koncem už něčí je? P.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Peti, teprv je budu sypat do e-shopu, asi až zítra. A kterej má být ten šedej?

      Vymazat
    2. Pátej odleva... (Hele, nejsou to hvězdičky, že ne?:-)) Si to ohlídám...;-) P.

      Vymazat
  2. Jani, napsala jste to dobře a moc hezky. Stáří je téma, které není moc populární. Připomněla jste mi dobu, kdy odcházela moje babička, která mně pomáhala vychovat a která byla pro mně moc důležitá. Když jsem ji viděla naposled, tak už jen pospávala a nevnímala. Mám to pořád před očima. Když zemřela, tak jí bylo 85 let. Pak jsme se starali o rodiče a museli jsme se vyrovnat s jejich odchodem. Je smutné sledovat, jak se lidé plni síly mění. Ale život takový je, je to součást života. Obdivuji vaši maminku, že se o svoji tchyni tak obětavě stará. Přeji vám všem hodně sil a babičce uzdravení. Růža

    OdpovědětVymazat
  3. Jani, moc hezky jste popsala pocit, který nejednou potká každého z nás, když odcházejí ti nejbližší. Někdy je to šok, jindy vysvobození pro všechny zúčastněné, včetně zemřelého. Je pravda, že kolem smrti se stále jemně našlapuje a zejména děti si s tuto situaci neumí poradit. Proto jsem velmi ocenila, když se mi nedávno dostala do ruky kniha O smrti smrťoucí určená zejména dětem. Každý v ní najde velmi milé vysvětlení všeho kolem smrti. Jsou tam odpovědi na všetečné otázky dětí k tomuto tématu. A i když je to smutné téma, tak kniha je vlastně takové pohlazení. Vřele ji doporučuji všem, nejen dětem. Jani, vše dopadne tak jak má. A pokud ne, máte šanci se s ní rozloučit a poděkovat jí za vše. Držte se. Monika

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moni, o knížce jsem už slyšela, ale díky za tip. Zvlášť pronaše děti to bude asi teď dost potřeba....

      Vymazat
  4. Pracuju v domově pro seniory a jsem dá se říct v těchto věcech už docela profesionál, přesto kolikrát zůstanu stát a zamýšlím se nad během života, když vidím klientky, které jsou víc a víc nemohoucí a přesně, jak píšete, stávají se zcela závislé na něčí pomoci, vlastně miminky - vše, co bylo automatické, je pryč. Je mi líto hlavně situací, kdy mysl přestává sloužit nebo situací, kdy je člověk upoután na lůžko i několik let a kolikrát si říkám, nakolik je důstojné "tady zůstávat". Obdiv všem, co to zvládnou doma, je to 24 hodinová služba, fyzická a hlavně psychická zátěž. Často se setkávám se zcela vyčerpanou rodinou. Vaše babička má veliké štěstí za milující bližní.

    OdpovědětVymazat
  5. Take se ma mamka starala 4roky o svou maminku. Posledni mesic jsem si uz prala, aby babicka umrela, ze to nema cenu a mou maminku uz ta pece o babicku nicila. Maminka se mi ztracela pred ocima. Dodnes mam vycitky svedomi za tyto myslenky o smrti. Ale clovek dela co muze ve chvili, ktera je pritomna. Pisete o babicce i mamince vzdy s laskou...krasa!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Jani, děkuji za tenhle příspěvek, podobně jako vy cítím, že je potřeba o těchto věcech mluvit. U nás je nemoc obou babiček bohužel taky na pořadu dne, vnímají to i děti, nedávno se syn ptal, která z nich dřív umře ...O jednu z nich se stará manželova maminka, její dcera, a jen díky ní babička zatím funguje (demence) . Babičce bude 90 let a ještě loni byla neuvěřitelně činorodá a šik (bývala modistkou a dodnes by nevyšla ven bez punčoch, vždycky barevně sladěná :-) ), pro mě je teď smutné pozorovat, jak už je chvílemi mimo náš čas a prostor. Ale naštěstí zatím jen občas. Druhá donedávna bydlela sama, teď onemocněla a pokud se zvládne vrátit domů, sama už zůstat nebude moci. Mě v té souvislosti straší otázka, jak budu schopná postarat se o svoje rodiče já, až ta doba nastane, mj. pro těch 200km, které nás dělí... Mějte se Jani hezky a díky za Vaše psaní, Lenka

    OdpovědětVymazat
  7. Připojuji odkaz na příspěvek, který jsem napsala po smrti svého dědečka... Snad alespoň trochu povzbudí i ostatní. Jsou tam popsány i zkušenosti jiných lidí ve stejné situaci, kteří dědův odchod se mnou sdíleli: https://petrao.signaly.cz/1001/nebojme-se-nemocnych-a Petra Otýpková.

    OdpovědětVymazat
  8. Hodnotný příspěvek..důležité téma, vždyť my všichni tam jednou budem..čím víc se o seniorech a stáří bude mluvit, tím lépe. Potřebují podporu, porozumění a pozornost větší, než mají. Ťáňa Kuchařová mě před pár lety moc nezaujala, ale můj postoj se změni. To, co všechno dělá pro seniory nyní, je úžasné. A vlastně i tento příspěvek je..Prostě jak říkáte Vy, více o tomto tématu mluvit, otevřít ho..Přeji Vám hezké dny Zdraví Hanka H.

    OdpovědětVymazat
  9. Milá Jani, souhlasím. Stáří jistě nemilosrdné je. Ale pokud se "mu" dostane lásky, pomoci a především úcty od těch nejbližších.. se smrtí na sklonku stáří se jistě dá popasovat, příjmout ji, pochopit... byť to bolí. Ale co teprve, když nemoc udeří v mladém věku?? Je to taaak těžké... tam to prostě nejde příjmout... Hodně síly babičce! Jana

    OdpovědětVymazat
  10. Jani, hodně sil vám všem. Stáří je nekompromisní, a člověk si říká, proč... Řešili jsme teď podobnou situaci, a říkám si, že nemám "koule" na to se takto postarat o vlastní rodiče, natožpak manželovy. Klobouk dolů před všemi, co mají své nejbližší doma a věnují jim péči a čas.

    OdpovědětVymazat
  11. Já pokládám za velké požehnání být nablízku někomu, kdo se blíží ke konci své pozemské poutě. Všechna ta klišé nabývají na hlubším významu. A cítím velký klid a sepjetí s "pralidstvím" v nás. Zažila jsem zrození svých dětí jsem u odchodu babičky. Pravda, to odcházení je strašlivě těžký pro ty, co o seniory pečují, moje maminka se teď stará o dementní babičku a její síly jsou u konce, ale stejně, i přes to vyčerpání cítím jakési uzavření kruhu. A jak je to přirozený a dobrý, když u toho můžeme všichni být. I moji malí kluci, kteří se chichotají babiččiným zcestným teoriím. Péče o ni je tak náročná, že si už všichni přejeme, aby odešla. Věříme, že půjde ke svému Otci, a že se všichni jednou shledáme. Když lidský život končí takto přirozeně, tak se nějak i vytrácí ta hrůza ze smrti a člověk ji vnímá jako přirozený předěl. Věřící člověk jako skutečnou bránu do dalšího, dokonalého bytí. A souhlas s tím, že by se o tomto nemělo mlčet. Že by lidé na odchodu neměli být schováváni před mladými. Příchod i odchod z tohoto světa nemá být zavřený v nemocnicích, jako by to bylo něco zlého a temného, co nemají živí vidět.

    OdpovědětVymazat