V hlavě

Je zvláštní, jak kolikrát mám v hlavě příspěvek, který chci napsat, ale v průběhu mám potřebu sdělit něco úplně jiného.
Jak už fotky napovídají, chtěla jsem psát o tom, že jsem zavalená prací, mám z toho radost, co se v poslední době děje....
Ale je to pro mě asi teď nepodstatné.
Před několika hodinami jsem se vrátila z nemocnice, kde máme už po x-té hospitalizovanou babičku.
A tentokrát to už nevypadá dobře.
Letos v listopadu jí bude osmdesát sedm a už nějakou dobu žije s mými rodiči. Všichni se tak trochu podílíme na péči o ni.
Smekám před svojí maminkou, která si vzala k sobě tchyni a stará se o ni jako o malé miminko. Už tolikrát ji doslova vypiplala. Obdivuji její trpělivost, odvahu....
Kéž bych někdy taky toto dokázala.
Když jsem dnes stála nad nemocniční postelí a pozorovala, jak se babička doslova ztrácí před očima, dost mě to dojalo. Ta žena, která mě jako dítě držela za ruku a hladila po vlasech, je teď tím dítětem, které hladím po vlasech já.
Jak je to stáří nemilosrdné a jak málo se mluví o tom, co všechno s nemocí a stářím souvisí.
Nevím jak dlouho tu babička ještě bude. Možná pár dní, možná se podaří nad infekcí zvítězit.
Těžko říct.
Nevím, co je správné si v současné situaci přát.
Ale přijde mi, že je potřeba o tom mluvit.
Moct se někomu vyplakat na rameni, že mě to mrzí, ale nemlčet....
Proč tak málo mluvíme o něčem, co je součástí našich životů.