Tak nevím

Dnešek je ve znamení Fashion Revolution, tedy den, kdy se celý svět zaměřuje na udržitelnou módu a snaží se poukázat na to, kdo stojí za oblečením, které nosíme.
U mých kabelek je to asi jasné - ty prošly mýma rukama. Co se ale oblečení týče, tam těžce pokulhávám.
Čím dál víc zjišťuji, že si nejsem schopná nakoupit v "normálních" obchodech.
A to se netýká jen oblečení, ale i věcí do domácnosti.
Ne že by se mi nabídka nelíbila, ale popravdě, když se mi rozpadne hrnek po jednom ťuknutí o dřez, povlečení ztratí barvu po dvou vypráních a o kvalitě triček ani nemluvím.... A při čtení etikety vidím Bangladéš, Čínu...
Tak raději žiju obklopená předměty z "druhé ruky". Mou vášeň pro Brusel už asi znáte, takže hrnky jsou jasné. Ale je to i o nábytku. Nová židle je po dvou letech zralá na vyhození, zato ta po babičce bude sloužit ještě dlouho.
Většinu domácích textílií jsem si ušila, nebo sehnala v sekáči. A dost podobné to začínám mít i u oblečení. Už si ani nepamatuji, kdy jsem si naposledy nakoupila nějaké kousky v normálním ochoďáku. Přiznávám, před 14 dny jsem tam byla a byla jsem ochotná si koupit džíny. Dopadlo to tak, že jsem si zklamaně vyzkoušela asi desatery a doma si místo toho zašila své nejoblíbenější. O protřídění skříně uvažuji už strašně dlouho a tak si říkám, třeba když to napíšu na blog (cha!), opravdu se do toho pustím.
Kolik toho vlastně potřebuju?
Proč mám ve skřníni 4 svetry, které jsem na sobě už víc než 3 roky neměla?
Proč si neušiju víc triček, když to moje nejoblíbenější je mnou šité, místo těch vytahaných, které mi zabírají půl poličky.
Jednoho dne, bych se ráda dostala na level Evy Urbanové z Nily.
Mít toho málo, ale kvalitní kousky, o kterých budu vědět odkud jsou, proč je mám a bude je mít ráda.
Ale já vždy postupuji po malých krůčcích.
Nicméně na začátek je to docela dobré, ne?