Jordánsko

 

Strávili jsme týden v Jordánsku.

Jen sami dva. 

Hrozně moc jsem to potřebovala. 

Po všech těch zrušených letenkách, karanténách. A teď ještě stresu z Ukrajiny. 

Úplně vypnout, na chvíli zapomenout na všechno. Změnit prostředí.

To se povedlo naplno.

Ochutnali jsme od všeho kousek. Moře, město, hory, poušť, Petru. I jen úplně obyčejné sezení na ulici a pozorování okolí.

Největší zážitek si nakonec odnáším z pouště. Ty rozhledy, to ticho. Jak jsem si přišla maličká. Nádhera všude kolem. Ten pocit bych si chtěla umět sama vyvolat. Naprostý klid, bez šumění myšlenek v hlavě. Zastavení se v čase a prostoru.

Protože návrat do reality byl a ostatně vždycky bývá náročný. To, od čeho se člověk na chvíli odpoutá, na něj počká a ještě se něco navrch nabalí. 

Když se mě včera E ptal, jestli se mi po Aqabě stýská, uvědomila jsem si, že mám pocit, jako by to byl sen. Jako bych ani nikde nebyla, protože jsem zaplula přesně na stejné místo, odkud jsem před deseti dny vyrážela. Takže ještě chvíli si ten jordánský pocit v sobě živit....

***

Mimo poslední čtyři fotky, které jsou z Petry, je vše vyfoceno ve Wadi Rum.