33

Dnes je mi 33.
Už od včerejška, kdy vznikly tyto fotky, intenzivně myslím na to, co bych si sama sobě popřála.
A nejen na to.
Taky se dost vracím ve vzpomínkách k tomu, jaká byla ta pětadvacetiletá Jana, když se narodil Kuba.
Jak moc jsem se za těch osm let mateřství změnila.
Kolik vrásek od té doby mám, ale že mi vlastně nevadí a mám je ráda.
Jak se mi změnilo tělo. Jak se měnil i můj vztah k němu a vlastně vůbec k sobě samé.
Kolik cesty jsem za těch posledních osm let ušla.
Jak se měnily moje názory, priority.
Třicetitříletá Jana je mnohem méně důvěřivá, víc cynická, mnohem víc tuší, co v životě chce, a co ne.
Je mnohem víc uzavřená, než bývala, mnohem citlivější, ale taky asi víc upřímná.
Má práci, která ji baví a o které před osmi lety ani netušila, že by ji mohla mít.
....
Neprožívám aktuálně zrovna jednoduché období, ale i přes všechno těžké, co momentálně žiju, jsem asi nejšťastnější za poslední roky. Konečně po letech se učím říkat, co opravdu cítím, čeho se bojím, co chci.
A to bych sama sobě přála nejvíc. Abych na té cestě životem neztratila sama sebe.
Abych dokázala jít za tím, co je pro mě důležité, i když to třeba ne vždycky bude jednoduché.
Abych dokázala víc se postavit svým strachům.
A víc bojovat za to, čemu věřím.