Poezie všedního dne

V dospívání jsem hodně psala.
Jednou za čas, když je chuť se tím pročítám.
A kupodivu to není vůbec špatné.
Pravda trochu smutné, ale ty emoce z toho tryští...
Teď už nemám takovou potřebu něco napsat. Nebo i když bych chtěla, nedokážu se tolik zkoncentrovat.
Takže místo toho raději ušiju polštář, nebo natisknu látku.
Opravdu poezie všedního dne.
V pondělí jsem byla na koncertě norského písničkáře Moddiho. I když je mu podstatně víc než mně tehdy, a i když zpívá a píše mnohem líp, připomněl mi mě samotnou.
To ryzí nadšení, čistou hlavu a touhu dát slovům formu a zvuk.
Třeba někdy zase tu potřebu najdu.
Do té doby bude mým perem šicí stroj.