To pochopíš až s věkem

 

Dřív jsem tomu moc nerozuměla. A dost jsem to nesnášela.

To pochopíš až s věkem.

Teď už něco málo začínám chápat. A popravdě, ne všechno se mi úplně líbí.

Občas je to pro mě velkou lekcí pokory.

Ne, nechci si stěžovat.

Neměnila bych.

Nevadí mi, že mám vrásky, začínají mi šedivět vlasy.

Bývám víc unavená, mnohem míň trpělivá a mám ráda svůj klid.

Ale taky mnohem víc dokážu rozklíčovat vlastní chyby a selhání...a to je někdy pro mě, v mnohém perfekcionistu, dost těžko skousnutelné.

Před deseti lety jsem úplně nevěděla, co bude nebo jaká budu. Hlavu mi zaměstnávaly děti a vlastně jsem si budoucnost uměla představit jen s malým výhledem.

Teď si mnohem víc dovoluji snít. Plánovat. A můžu říct, že se budoucnosti nebojím.

Co jsem si ale nedokázala představit, že by něco mohlo omezit můj vnitřní rozvoj, tvůrčí rozlet....

Nenapadlo mě, že třeba něco tak obyčejného, jako je každodenní chození do práce, starost o děti a domácnost. To jsem opravdu pochopila až s věkem.

Stejně tak tu občasnou rodičovskou bezmoc, když se marně snažím potomkovi něco vysvětit a kouká se na mě přesně jako já kdysi. 

Někdy mě až děsí, jak rychle jsem se dostala do pozice toho zodpovědného dospělého. Kdy musím, i když opravdu nechci.

O to víc si pak vychutnávám momenty, kdy můžu z role rodiče vypadnout a nebo prostě jen nebýt zodpovědná a nechat věci plynout. V takovou chvíli mi běží hlavou... kdybych to tehdy věděla, možná bych si to víc užila....a spoustu těch nevyžádaných rad, které by mé mladší já stejně nebralo.

A hned v zápětí si dávám předsevzetí, že nebudu na děti tolik tlačit, budu se snažit být klidnější a to prospěje všem.

Všechno to většinou vezme za své, když mi Kuba už po desáté nevezme telefon, doma po příchodu z práce najdu výbuch bomby nebo mi Ema před odchodem do školy oznámí, co měli mít na dnešek připraveného a ona to nemá....

Ale pořád bych neměnila.