Když se daří...

 

Někdy se prostě daří.

Všechno, co jsem v poslední době naplánovala, tak nějak úplně nedopadlo.

Ušila jsem parádní mikino-kardigan... nádherná látka, hodinu a půl lepila střih z 36 kusů, pečlivě šila a těšila se, jak mi bude slušet.

Ehm, bude ho nosit Ema, chybička se vloudila. Nepružný materiál, menší velikost. 

Většina plánovaných srazů s kamarádkami byla zrušena. Vesmír nebyl nakloněn.

Z víkendu na chalupě nakonec bylo jen pár hodin na zahradě. Posbírat rajčata, zalít, projít se na houby s vidinou plného koše praváků. 

Tam, kde měl být les, byla čerstvě pokácená paseka.

Tak kousek dál a bohudík aspoň pár babek.

Zato jsem dokoukala Bílý Lotos. Ale přiznám se, že úplně nadšená jsem nebyla. Na to jak dobré recenze tato série měla, nezanechala ve mě žádné extra pocity.

Konečně jsem se trochu víc rozběhala. Ale co si budeme, bolí to. A rozhodně mi to nejde jako kdysi. Po víc než osmi hodinách za počítačem jsem ztuhlá, ospalá a běh je to poslední, na co myslím.

Většinou přemluvím Emu, aby mě doprovázela na koloběžce, ale brblá, že běhám pořád stejnou trasu.

Jenže když ji mám hned za domem a za půl hodiny jsem zpátky?

Dnes místo běhu budu sedět na třídních schůzkách. Správně bych se měla rozdvojit a jít na dvoje, ale myslím, že k duševnímu kolapsu mi budou stačit jen ty jedny. Už teď si dokážu živě představit, co všechno si vyslechnu. Co ještě zaplatit, co sehnat...uf.

Začátek školního roku jak má být.

***

Foto z "mojí" běhací trasy.