Nikdy mě nepřestává udivovat, jak v dnešní "vyspělé" společnosti a pokrokové době, jsou psychické choroby stále stigmatizovány. A zlehčovány. Znevažovány.
Já sama mám to štěstí, že se mi po letech terapií deprese prakticky vyhýbají a jsem skoro bez léků.
Jen několikrát do roka vystrčí růžky, ale už zhruba vím, co dělat. Takže se s tím poperu, jak se dá a jede se dál.
O tom, co prožívám, se snažím mluvit. Pravda, ne nějak hodně dopodrobna.
Ale co mě dostává a zaráží nejvíc, je to naprosté nepochopení.
Nejen co se mé osoby týče, ale i dalších lidí s různými diagnózami. A že jich v mém okolí je.
Od nevyžádaných rad, abych se uklidila, nenimrala se v tom a šla něco dělat, po skvěle mířené dotazy, co se mi stalo, jak to, že jsem tak rozhozená, ať to okamžitě vysvětlím. Vždyť už jsem byla přece tak v pohodě. Co já tak asi můžu mít za problém, že.
Jsem přece mladá, krásná, mám spokojenej vztah, skvělou novou práci, dvě zdravý děti, zrekonstruovanej byt, všechno se mi daří....
Ano, je to tak.
Ale i to, že je člověk v podstatě spokojený, neznamená, že nemůže mít depresi.
Deprese není lenost, rozmazlenost, sobectví.
Deprese je nemoc, která je schopná vás úplně paralyzovat. A všechno, co do té doby dávalo smysl, už ho najednou nemá. Tělo bolí, nefunguje jak má. Myšlení se zpomalí, únava je tak velká, že i sebemenší pohyb dělá problém. Jako by byl člověk za trojitým sklem a viděl vše jen z velké dálky. Jen spát, nebýt.
Prožívání je individuální, takže můžu popsat pouze to, jak to mám já.
Hodně lidí má pocit, že takového člověka, by měli nechat být. Není žádný manuál na to, jak se k nemocnému chovat. Ale jednu radu bych měla. Zeptat se, co ten dotyčný potřebuje a být tu pro něj.
Nemocný si o pomoc ve většině případů neřekne, a pokud ano, už to něco znamená.
***
A proč o tom píšu uprostřed léta, kdy je všechno zalité sluncem?
Protože to, že deprese chodí na podzim a v zimě, kdy je nedostatek slunečního svitu, nemusí být vůbec pravda.
Mně se zásadně deprese vrací v létě. V momentě, kdy všechno jde jak má, já se zklidním a tělo si uvědomí, že teď je ten čas. Kdy se už nemusí zuby nehty snažit si ustát všechny stresové situace a prostě to pustí.
Tentokrát to bylo jen pár dní. Ale lekce velká.
A já mám znovu potřebu říct svému okolí - neznevažujte to, co prožívají druzí. Každý žijeme jen ve své kůži.
***
Pár dobře mířených rad tu.
Janči, děkuju za váš článek a za otevřenost. Kamarádku tohle postihlo někdy na přelomu zimy jara a my jsme nikdo z naší "party" čtyřicítek nevěděly, co dělat, jak jí pomoct. Vyhýbala se nám, protože neměla sil. Přesto jsme se jí snažily zvát na naše sedánky, do společnosti, nabízely jsme pomocnou ruku, i když jsme nevěděly, co je správně. Díky bohu v sobě našla dost síly a léčí se, docházela na terapie, nedusila to v sobě, měla se komu svěřit (byť očekávaná podpora od manžela nefungovala, ba naopak). Znovu se staví na nohy a ona i my víme, že to asi bude běh na dlouhou trať. O to víc jsme ji teď konečně viděly v naší společnosti, docela uvolněnou, spokojenou, snad i o trochu živější a můžeme jen doufat, že tenhle stav jí vydrží co nejdéle. Nicméně z mé nepřímé zkušenosti je to přesně, jak píšete - neznevažovat, podpořit, být vrbou, neodsuzovat ... Ještě jednou moc děkuju, za mě i za Verču, která bojuje s čerstvým, nepoznaným démonem. ♥ Renata
OdpovědětVymazatČirou náhodou jsem teď narazila na váš článek.Něco podobného prožívám i já. Depresi nemám přímo stanovenou, protože jsem u žádného ,,odborníka" nebyla. Každopádně už dva roky mě trápí zdraví, jak duševní,i to fyzické. Musela jsem dát výpověď v práci, protože fyzické zdraví mi nedovoluje, dalo by se říct, opouštět dům. Na procházky můžu chodit, když je mi dobře,ale na krátké a jen mimo civilizaci.A abych někam jela autem, to nehrozí, dělá( i nedělá) se mi zle, třeba i po třech minutách jízdy. Ale proč tohle píšu?! Přátel moc nemám. Blízké přátelé už vůbec ne. A proto jsou jediný blízcí moje rodina, manžel, který mi je jakž takž oporou, sestra a rodiče, bohužel sestra je o 9 let starší a vztah s ní na úrovni smetení věkového rozdílu, z její strany asi nejde a rodiče ty mojí indispozici neuznávají vůbec. Pravděpodobně si myslí, že jsem simulant a že si vymýšlím. A bohužel si neuvědomují, že řeči typu: ,, tak přijeď"...,, pojeď s námi"...atd. mi hodně ubližují, protože já bych strašně ráda, strašně ráda bych jela k našim, podívat se někam na výlet s dětmi, prostě fungovat na 100%, ale zatím to nejde a tyhle věty mi opravdu na zdraví nepřidají. A je to smutný, když právě podpora blízkých není. Pak je to uzdravování o mnohem mnohem těžší!!!
OdpovědětVymazatMějte prima dny s dobrou náladou.
Danča