Co dál

Obdivuju lidi, kteří dokáží psát o osobních věcech s lehkostí.
Já každé slovo milionkrát otočím, abych ho zase smazala.
Všechny ty upřímné články mám do krve vypocené, protože si asi všechno hodně zabírám.
A pak se sama sebe znovu ptám, proč to tedy píšu?
Proč dávám na dlaň pro kohokoliv svoje myšlenky?
Už jsem se na tuto cestu jednou dala a mnohokrát se mi vše vrátilo v pozitivním slova smyslu.
Třeba teď jedno konkrétní setkání na Colours, kdy jsem opětovně dostala zpětnou vazbu na své příspěvky o depresi.
Neuvěřitelně mě to zahřálo u srdce.
Neumím moc mluvit o sobě. Jsem ve své podstatě spíš uzavřená, ale každé osobní vyznání je pro mě jakousi terapií.A to pomáhá. Hodně.
Už jsou to dva roky, co chodím na intenzivní psychoterapii. Většinu léků už mám vysazených. A je to už víc než rok, co jsem bez depresivní epizody.
Sama v sobě vím proč a jaké to má opodstatnění.
Před víc než rokem jsem se po opravdu dlouhé době odhodlala a rozešla se se svým mužem.
Následný rok nebyl v žádném případě jednoduchý.
Vlastně byl dost strašný, ale co je na tom nejzvláštnější, já jsem po hrozně dlouhé době šťastná a v pořádku.
Jsme ve finální fázi rozvodu, dokázali jsme se domluvit a funguje to.
A i když je asi milión věcí, ze kterých mám do budoucna strach, vím, že to zvládnu.
Proč tedy o něčem tak osobním píšu na blog, kde si to přečtou tisíce lidí?
Možná proto, že už jsem to zpracovala.
Přestala jsem se stydět za něco, co jsem dlouho měla za svoje selhání.
A uvědomila si, že tímto neztrácím na ceně.
Taky už mě čtete opravdu dlouho a já mám ráda tento svůj prostor, kde si dovoluji být upřímná.
Možná to hodně lidí zklame.
Jenže nikdo nejsme bez chyby. A tohle je něco, co si  ponesu po zbytek života s sebou.
Ale se vztyčenou hlavou. A to je v mém případě co říct.