Jedna z věcí, která mi za poslední rok a půl nejvíc chybí, je cestování.
Když už mám čas, není s kým, když by bylo s kým, chybí čas. Taková ta klasika.
Do té rovnice se ještě přimíchávají děti, zrušené lety, povinné karantény, lockdowny...
Už jsem se pomalu dostala do fáze, kdy jsem začala googlovat letenky a plánovat výlety jen pro sebe.
Jenže zde je ten kámen úrazu.
Umím být sama. Mám to hodně ráda, ale odjet někam dál, na delší dobu...do této fáze jsem ještě nedozrála a nemyslím si, že to nastane.
Mám ve svém okolí dvě kamarádky, které z mnoha důvodů na cesty vyráží samy.
Káťa je právě v Gruzii, Evička za léto procestovala kde co, od Madeiry až po Švédsko.
S obdivem prohlížím jejich fotky, vlastně jim tiše závidím.
Jenže já asi potřebuji ty zážitky s někým sdílet.
Touha a taky dost frustrace jen z cest do práce, domů, na chalupu....vygradovala, a tak jsem začátkem srpna koupila lístek na koncert Hooverphonic do Prahy a s kamarádkou naplánovala výsadek do Krakova.
Koncert byl předevčírem a i když to bylo docela dost hektické (brzo vstávat, zpoždění vlaků apod), už dlouho jsem si něco tak neužila.
Tím spíš se těším do Krakova.
Samozřejmě o to víc přemýšlím, kam bych potom vyrazila.
Aspoň na chvilku, nasát atmosféru, změnit prostředí, vypnout hlavu.
A co vy, cestujete sami? Nějaké rady, jak začít, nebo proč to stojí za to zkusit?
***
Fotky ze střechy Lucerny.
Zrovna se tam tančilo argentinské tango. A ten výhled....
A pro ty, co neznají Hooverphonic, přidávám jednu, kterou hráli i v neděli večer.
Žádné komentáře:
Okomentovat