Po festivalu

Podílet se na organizaci festivalu je dřina.
Přidat si k tomu ještě prodej na svém vlastním stánku - dvakrát víc starostí a práce.
Když si k tomu ale na festival pozvete hromadu spřátelených kapel, protože proč prostě nespojit příjemné s užitečným, začíná to už být trochu zmatek.
Do toho hodně dobrý kamarád, že tedy přijede na víkend. Zmatek na druhou.
A pak vám ráno - den před festivalem neprojde auto technickou. A tak nějak tušíte, že tohle je jen začátek dost pekelného a výživného víkendu.
Je pondělí ráno, sedím v dílně, kruhy pod očima bych ani kruhama nenazývala, zvlášť když jsou přes půl obličeje. Ale dýchám, tělo funguje a mozek už se pomalu zapojuje.
Festival za námi.
Bylo to náročné, jsem hrozně vyčerpaná, ale tak nějak podivně spokojená.
Milión věcí se pokazilo, ale mnohem důležitější je vypíchnout si ty pozitiva. Jo v tom jsem machr.
Přece jen v tomto se snažím být terapeutem sama sobě. Hledat ty hezké věci.
Takže jdu na to.
Dorazila Markéta - i se svým papírnictvím. Byla se mnou na stánku a bylo to hrozně moc fajn.
Den se mnou strávila i moje kamarádka Karolína a jsem za její společnost hrozně vděčná.
Přijel Jindra Holubec a popravdě mi vylepšil den a svými tanečními kreacemi zvedl náladu všem okolo.
Kluci ze Zrní zvládli výpadek proudu a zahráli část akusticky a pak se prostě strhla na pódiu nespoutaná taneční párty.
Pozorovat svoje blízké jak jamují společně s vaši oblíbenou kapelou...může být něco lepším zakončením večera?
Možná pak ta pizza k snídani, totiž večeři. Rovnou z krabice, přímo v posteli.
Úsměv mám od ucha k uchu...