Nedá mi to, musím se pochlubit:-)

Před dvěma lety jsme se s manželem zasnoubili. A tak jsme se domluvili, že si vyrazíme na večeři, jen sami dva bez Kubíka. Měli jsme domluvené hlídání, celý den jsem si plánovala, co dobrého si dám, jak na chvíli vypustím....Ale....Vždycky je nějaké ALE. Hlídání se malinko zkomplikovalo. Ale i tak jsme se rozhodli na večeři vyrazit. Jen poněkud ve větším počtu:-) Přidali se k nám ještě moji rodiče a samozřejmě Kubíček. Který bohudík usnul už po cestě tam. Uvítala nás docela dost protivná číšnice, neochotně vypnula obrovský větrák...a Kubík se probudil. A v momentu kdy mi donesli jídlo, tak začal řvát. Nechala jsem tedy jídlo jídlem a vyrazila ho nakojit a trošku uklidnit. Nebo taky uklidnit sebe. Protože po celém dnu, kdy jsem byla na to "své volno" natěšená, jsem začínala docela zuřit. Navíc už bylo půl osmé večer a mně začínalo být jasné, že pokud Kuba nepůjde kolem osmé spát, jakože nepůjde, tak bude přetaženej a my ho budeme uspávat do desíti večer....Po návratu ke stolu, kdy už všichni dojedli, jsem ochutnala svoje zapečené těstoviny...a na všechno jsem zapomněla. A čím že se chlubím??? Tak strašně dobrý jídlo jsem TAK DLOUHO neměla.
Doma jsme Kubíka uspávali sice "jen" do devíti, ale stálo to za to.