Jak to mám

Komentář u minulého příspěvku mě donutil přemýšlet.
Není to poprvé, co jsem se setkala s negativní reakcí na deprese.
Vždycky mě to znova překvapí a vlastně i rozesmutní.
Jak málo jsou lidé informovaní.
Jak moc mají předstudky.
Deprese, úzkosti.... jsou pro mnoho lidí jen ukázkou slabosti, lenosti, zbabělosti a kdo ví čeho všeho dalšího.
Zlomenou nohu akceptujeme, ale psychická nemoc - o tom se nemluví.
Kolikrát jsem slyšela:
Tak se vzchop.
Běž si zaběhat, to ti pomůže.
Dej si hořčík.
Tak se v tom tak neutápěj.
A co se ti stalo, že je ti hůř?
A nebylo ti už líp?
Vždyť bereš ty svoje prášky.
Nemělo by ti být líp?
Měla by ses víc hýbat, to ti pomůže.
.....
Mohla bych pokračovat do nekonečna.
S depresí se léčím už několik let. Vrátila se mi po porodu Emy. Od té doby na sebe v různých intenzitách upozorňuje.

Návrat k lékům pro mě byl zpočátku velkým osobním selháním.
Hlavně proto, že jsem musela přestat kojit.
Za poslední 4 roky jsem vyzkoušela několik terapeutů, měnila léky i lékaře.
Dnes, po více než roce intenzivní terapie v kuse, jsem stále na cestě.
Deprese není chřipka, kterou vyléčíte během pár dnů.
Možná se mnou zůstane celý život.
Možná nikdy nebudu schopná přestat brát léky.
Ale to neznamená, že nejsem plnohodnotným člověkem.
Naopak mám pocit, že díky ní jsem k něčemu mnohem citlivější.
Za poslední rok jsem se toho o sobě tolik naučila.
A udělala obrovský pokrok.
Už třeba jen v tom, že právě takový komentář se mě nedotkně, nevyžádaná rada někoho z okolí mě už nerozhodí.
.....
Nevynášejme tak rychle soudy.
Život není černobílý a to, jak se na první pohled jeví, nemusí být, jaký opravdu je.