Poslední dobou jsem víc schovaná ve své hlavě.
Hodně přemýšlím.
Hodně sumíruji.
Hodně plánuji, abych pak zas všechno přehodnotila.
Málo píšu na blog - a ne že by nebylo co, jen tak nějak malinko potřebuji vidět ten odstup.
A když nad tím zpětně zapřemýšlím, vždycky mě to popadá takhle na jaře.
Co má a nemá symsl, co bych chtěla v životě dělat, jak bych to měla dělat....
Přiznávám, že jsem neměla moc očekávání, jakou práci budu dělat.
Možná proto, že jsem měla děti dost brzo, hned po škole, a tak jsem se vyhla volbě oboru.
Šití pak nějak logicky vyplynulo.
Ale pořád mám někde vzadu zasunutou otázku, jestli je to to pravé, jestli jsem přece jen neměla víc hledat....
Napadá vás to taky? Děláte práci, se kterou jste spokojení? Je důležitější dělat práci, kterou máte rádi anebo která je líp zaplacená?
Otázky za milión:-)
To všechno se mi u toho stříhání honí v hlavě. A já jsem vlastně na jednu stranu ráda, že nad tím přemýšlím....
Milá Jani, pro mne je březen každoročně měsíc bilancování, a taky vyplouvání na povrch těch nejzasutějších obav, přání či zármutků. Takže náročné, ale vždycky mne to někam posune. Když čtu, co píšete, jako bych to psala já:-). Dřív jsem záviděla těm, co mají v práci jasno, a nic jiného je nebaví. Dnes už si nejsem tak jistá; vidím to spíš jako veliké životní omezení. Protože, podle mne, jedině neustálým hledáním, porovnáváním a vyhodnocováním naší práce můžeme někam růst. Hlavně ať se vám daří a jste všichni zdraví, to ostatní už máme jen jako krásný bonus.
OdpovědětVymazatNo, nekladete lehké otázky :). Já tak nějak začínám hledat kompromis. Moje současná práce je docela fajn, ale absolutně nemůžu říct, že bych se cítila naplněná (možná jen někdy, ale to kvůli nepracovním věcem, třeba hezkému kolektivu, nebo když se povede něco vyřešit dobře). Na druhou stranu je dobře placená. No každopádně se snažím hledat smysl jinde, než v hlavním práci a jsem moc ráda, když postupně a trpělivě zjišťuju, že z toho něco vystupuje, co by se mohlo z části přesunout i do budoucího profesního života - doufám, že najdu rovnováhu mezi dobře zaplacenou částí z "velkého světa" a špatně nebo vůbec zaplacenou doplňkovou činností, která mi bude přinášet do života radost a uspokojení.
OdpovědětVymazatObčas se také zabývám tím "co by kdyby", ale většinou mě to nečiní spokojenou. Tohle uvažování je ale asi důležté, člověk se sám se sebou líp porovná.
Kdyby za milion...
OdpovědětVymazatteď jsem poprvé v životě manželka a matka na plný úvazek. Jsem šťastná. 3 malé děti jsou šichta, na práci už nemám kapacitu fyzickou, psychickou ani časovou. Ale neplánovala jsem to. Nikde jsem nechtěla "skončit doma". S prvními dvěma jsem šila a přivydělávala, vždycky jsem učila. Jsem učitelka i profesí. Co bude později, netuším. Toužím po domácí škole, ale to je právě ta otázka za milion. Zůstat bez placené práce a nechat dál veškerou finanční tíži na muži? Nevím, uvidíme... U šití zůstat nechci, nemám ten podnikatelský tah na branku, který je třeba.
Milá Jano,měsíc březen byl a je pro mě hodně náročný. Tento rok jsem pochopila plně, proč to tak je. Je to měsíc, kdy se vždy v přírodě bilancuje, která semínka přežijí a pokvetou a která ne. Co zimu nepřežilo a co naopak zimou posílilo. Má to vliv i na psychickou stránku člověka - co nechat jít a co nechat žít. Taky přemýšlím, jako práci po mateřské zvolit, jestli zpět do světa peněz nebo trošku jinak. Tak myšlenky zasít a třeba v létě bude zklizeň.
OdpovědětVymazatJani, mam to podobne, jako Vy. Prace je (byla) pro me peklem hlavne psychickym. Momentalne jsem tehotna a nevahala jsem ani minutu, ze zustanu doma na nemocenske. Konecne mam cas na svou 4letou dceru a premyslim co za vic jak 3roky budu delat. Vim jen jedno a to s jistotou: chci delat smysluplnou praci. Takze chapu pocity, kdy se clovek neciti ve sve praci dobre.. Sleduji Vas blog a rikam si: ta Jana se ma, dela praci, ktera ji bavi :))))
OdpovědětVymazatJaro je pro mě čas největších rozhodnutí- jak po zimě přibývají síly věci měnit...
OdpovědětVymazatPráci můžu dělat jedině takovou, která mě baví / naplňuje. Měla bych asi velký problém ráno vstát a jít na celý den dělat, co mě nebaví. Takže pro mě jednoznačná odpověď. Akorát nezbohatnu, no ;-)
Jani, patnáct let jsem byla doma s dětmi. Když starší slavila rok, udělala jsem si ŽL a začala šít. Na uživení to nebylo...pak přišel na řadu syn, šila jsem po nocích, často mi ho manžel nosil na kojení a já pak šila dál...co byly děti větší, bylo víc času a já od nich nechtěla do práce...tak jsem šila...jen se nějak neumím prodat, začínala jsem v době, kdy se cena srovnávala s cenou na tržnicích a v sekáčích...teď je to jiné, hledá se přidaná hodnota, originál, původ a lidi si chtějí i zaplatit za pěknou věc...děti rostly a najednou už nechtěly maminku doma, potřebovaly stále víc a víc a to už by manžel asi finančně nedal...našla jsem si práci úplně mimo obor a začala se učit nové věci...netvrdím, že mě práce nebaví, ale...na stroj se práší, látky se zamáčklou slzou rozprodávám a závistivě okukuji jak si mamči na mateřské šijí na děti...volné chvíle spolyká domácnost a já si slibuji, že se na nějakou tu kabelku pro radost čas snad najde...v práci jsem už rok a čtvrt...mám na to koupit si i něco pro sebe...látky, razítka, barvy...to jsem dřív neměla, tedy ne tolik, ale teď bych klidně uvítala nějaký ten den, kdy se rozhodnu a do něčeho střihnu...a tak tu to teď dopíšu, udělám večeři, urovnám prádlo ze sušičky a zase si řeknu, že jsem ráda, že jsem si plnila sen a teď se prostřednictvím práce pokusím plnit sny dětí...já myslím, že se to naučím a zbyde místo i na mě...
OdpovědětVymazatJani, dělali jsme všechno, abychom své tři děti uživili. Když mne známý lanařil na šití (jako OSVČ), začala jsem kalkulovat a řekla ne. Bavilo by mne to, ale..... Hledala jsem pracovní poměr, a měla jsem 2 práce. Časově náročné, dřina, ale žilo se nám o něco lépe, i když bych se někdy vyvrátila z nadřízených. Bylo mi 52 let a chodila jsem na konkursy, a povedlo se. Jsem kmenový zamětnanec. Mám práci hodně náročnou, a dokud to zvládám, tak na firmě zůstávám i když čas odchodu také přijde. Nemíním pracovat do 70 let. Dneska jsem na firmě nejstarší zaměstnanec, mám moc ráda mladší kolegy a kolegyně. Žiji s nimi, glosuji s nimi, poslouchám stejnou hudbu, občas něco heknu v počítači, co jim nejde, jezdím autem jak závodník. S nimi jsem vnitřně mladší. Každou práci, kterou jsem dělala, jsem si musela sobě vysvětlit, že jsou daleko horší profese placené daleko méně. Říkám si, hlavně vědět, že do práce chodím vydělávat a ne se bavit. Člověk prostě nemůže mít všechno. Mí vrstevníci mi závidí málem vše, ale sami takto tvrdě na sobě nikdy v životě nepracovali a tak závidí i to, že pracuji na plný úvazek při důchodě. Každý se musí rozhodnou sám za sebe. Zdraví Iwka
OdpovědětVymazatJani asi je to nějak ve vzduchu. Přemýšlím o tom jak jsem ráda a vděčná za to, že můžu dělat to, co jsem vždycky chtěla a jakžtakž i vydělávám. Pokud to jen trochu šlo, dávala jsem vždycky přednost tomu co mne baví před tím, kde by bylo lépe zaplaceno. Co jsi vlastně dělala za školu?
OdpovědětVymazatAndrej, dějiny umění - praktický obor do života:-)))
VymazatUuuuf to je téma :) Já jsem v práci trpěla, ráno jsem nemohla vstát z postele, neviděla jsem v tom žádný smysl, nebavilo mě to, neměla jsem chuť ani ve volné chvíli něco podnikat, šít, kolektiv nic moc a přitom to byla naprostá jistota. Kdybych chtěla, mohla bych tam sedět do důchodu (co by za to někteří dali že?)... Ale zabíjelo mě to. A setkávala jsem se s názorem, že mám teda jako otěhotnět, že se tím všechno vyřeší. To mi přišlo trochu na hlavu, ne že bych na dítě neměla věk, ne, že bych děti někdy nechtěla, ale přišlo mi to jen jako odsunutí nějaké vnitřní nespokojenosti. Tak se teď oháním jak můžu (kombinuju šití a obor), peněz je třeba trochu míň a nepravidelně, ale pořád věřím a ráno vstávám s chutí. Soucitné debaty na téma, jak inženýrka chuděra doma šije místo, aby seděla v zaprděné kanceláři plné jistoty a tvářila se důležitě, pouštím jedním uchem tam a druhým ven. Jestli někdo chce dělat co ho nebaví, ať si to klidně dělá. Já jsem se rozhodla jinak, ale třeba se to časem změní. A o tom to je.
OdpovědětVymazatAť se daří v rámci Víkendu v centru a když půjdu okolo, ráda nakouknu :)
Krásný článek a moc hezké komentáře! Všechny...
OdpovědětVymazatMám přiměřeně placenou práci, občas mě baví, občas mě přepadá pocit, že je určitě spousta užitečnějších profesí...obdivuju každého, kdo jde s kůži na trh tak, jako vy...myslím si, že být svým pánem má spoustu výhod a zároveň je to ve spoustě věcí namáhavější...
Ahojky,
OdpovědětVymazatnapíšu-anonymně své zkušenosti. Mě to napadalo několik let-hlavně jsem bojovala s tím, že jsem byla grafik na volné noze a někdy mě to bavilo a někdy naprosto ubíjelo. S penězma to bylo úplně vyčerpávající, chvíli dva platy a pak měsíc a půl ani koruna. Do toho dvě děti. Ale furt jsem si říkala buď ráda a hledala hlavně pozitiva. Pak jsem to kvůli finanční horské dráze vzdala a šla do reklamky, kde se mi můj obor dost znechutil. Skončila jsem, byla půl rok v nějakém mezidobí a furt jsem kreslila a učila se kreslit. Nyní jsem na volné noze, ale hodně ilustruju a podařilo se mi dostat do herního průmyslu, což byl dreamjob. Občas sice závidím plat prodavačkám v Lidlu, ale lepší být skromná a těšit se z práce, která mě baví a sbírat zkušenosti v tomto rozvíjejícím se oboru. Také nevím jak to budu dělat, až budou mít děti větší finanční nároky :-( ale věřím, že se mi povede lépe a budu vydělávat více.
Jinak jsem měla chvíli i příjmy jako muzikant, ale "noční" šichty a lidi kolem byli vyčerpávající, tak jsem si to nechala jako koníček.